Sny se mohou stát skutečností poměrně snadno. Jednoho dne začnete plánovat cestu do Kanady. A protože chcete všechno a nejlépe hned, nezůstanete “jen” u východní části Kanady a západní části Kanady s přeletem, případně co nejrychlejším přejezdem. Ne, vymyslíte si k tomu ještě Chicago a Mount Rushmore a Yellowstone. Celkový plán tedy zní procestovat celou Kanadu, strávit téměř 7000 km v autě, které je teda dost náročné půjčit, protože vyzvednout v Montréalu a vrátit ve Vancouveru nabízí v náš termín jedna jediná půjčovna.
Víte, že vám hrozí požáry v té nejkrásnější části země, kvůli které tam jedete. Víte, že vám hrozí krize, protože řídit na rovině nízkou rychlostí v neměnící se krajině, vás bude stát všechny síly. Víte, že jste se asi trochu zbláznili a cítíte se na takový způsob cestování staří.
Co nevíte je, že přijde karmická odměna. Za to všechno, co jste na letištích zažili. Nutno podotknout, že po zkušenostech už odmítáme lítat odjinud než z Mnichova. Cesta 4 hodinky nám vždycky hezky uteče, stihneme probrat co všechno jsme zapomněli a kam všude se chystáme, auto zaparkujeme na hlídané zastřešené parkoviště, odkud nás odveze pohodlný autobus, jezdící často přímo na letiště, které je pohodlné, čisté, akorát tak velké, se všemi službami, které potřebujeme. Dokonce i se službou “když někde necháte ležet pas, dáme vám ho na gate, ze které letíte” (ano, toto se stalo jednomu z účastníků zájezdu). Ale zpět k té odměně.
Stalo se nám to poprvé v životě, a bylo to krásné překvapení, dostali jsme upgrade do business class. Letenky se společností Lufthansa, poměrně drahé, se nám poprvé i vyplatily. Zábavná je i ta historka, jak k tomu došlo. Před vstupem do letadla kontrolují lidé pasy a za nimi je brána u které naskenujete letenku (v našem případě z mobilu) a jdete dál. Tedy, Bára šla dál, nekoukala vlevo vpravo, koukala hlavně do mobilu. Martin dál nešel, protože si všiml, že mu z brány vyjel lísteček. Kouknul na něj a tam se psalo, že dostal upgrade do business class, krásná první řada! Šel za svou ženou a povídá: “Já tam ale sám nepůjdu, dostala jsi taky lísteček?” Barča se nelenila zeptat a tak se brzy ukázalo, že upgrade dostal celý pár. Nikdy se nikdo neradoval jako dva lidé, kteří právě zjistili, že 8 hodin letu stráví relativně pohodlně. A byl to opravdu zážitek. Najednou vás nebuzerují s pásem půl hodiny před letem a ještě 20 minut poté, co vystoupáte do oblak. Najednou nedostanete pouze lehkou deku, ale několikavrstvou peřinu. Polštář není velikosti kapesníku, ale nezadá si s polštářem v hotelu. Všechno voní. Letuška a stevard se usmívají i když rozbijete nerozbitnou skleničku s logem Lufthansy (kde asi udělali soudruzi z NDR chybu). Máte spoustu prostoru na nohy a sedačku si můžete zcela položit. Dokonce i nafouknout kvůli tvrdosti. Jídlo si vybíráte z meníčka a vlastně najednou zjistíte, že skvělou žranicí jste strávili čtvrtinu z doby letu. Spíte. Koukáte na filmy nebo si povídáte. Neslyšíte hluk z motorů, protože sedíte před nimi. Světlo ze všech 3 okýnek, které máte u sebe, reguluje letuška, vy nemusíte vůbec nic.
A takhle my jsme doletěli do Montréalu, město, kde začínáme, byť trošku vynuceně, je to jediné město, kam Lufthansa z toho Mnichova denně lítá. Zničení jen trochu, v pohodě, ve stresu jen chvíli u kufrů, protože se na pásu dlouho neobjevovaly. Martin si našel odkud jezdí kyvadlový autobus do hotelu na přespání a už jsme nic neřešili, taky bylo u nás doma 2 ráno. A na časovém posunu se to taky podepsalo, spali jsme relativně dlouho, neměli oči jak na šťopkách už ve 3, jako běžně když letíme na tuhle stranu zeměkoule.
Jediné, co jsme stihli za ten první den zaznamenat, jsou cedule ve francouzštině a až teprve pak něco málo anglicky. Kanaďani jsou usměvaví a slušní, ale preferují francouzštinu tak moc, až nás to překvapilo.
Další den se chystáme do Québecu, kde to s tou francouzštinu bude “ještě horší”, ale ještě před tím se musíme v podstatě vrátit na letiště a vyzvednout si auto na následující 3 týdny.