Čekal nás dlouhý den. Z ostrova Šikoku do Hirošimi, což sice nebylo daleko a navíc to bylo přes krásné soumostí (po kterém vedla i cyklostezka), ale věděli jsme, že v Hirošimě to budeme mít složitý.
A bylo to poznat už před městem. Byla dost prázdná dálnice. Na odpočívadlech plakáty a cedule, že by bylo dobrý se Hirošimě tento víkend vyhnout, protože summit. Přímo ve městě nás to překvapilo, jeli jsme centrem a doprava nic. Jen se najednou všude zjevili policisté, kteří hlídali dopravu. Z auta jsme viděli místní Hrad a říkali si, že když už jsme tady, můžeme zaparkovat blízko něj a dojít nejen k památníku na atomovou bombu v Hirošimě, ale taky k tomuhle Hradu. Při tomto manévru, při kterém jsme začali hledat parkoviště jsme najednou omylem zjistili, že jedeme kolem kongresového centra, kde celý summit probíhá… Bezpečnostních opatření spousta, i přes to jsme ale zvládli kousek od tohohle všeho bince zaparkovat.
Šli jsme k Hradu, tam si ho v klidu prohlídli, při zpáteční cestě jsme pozorovali, jak na křižovatce najednou spousta spousta policistů prapodivně řídí dopravu, skoro jako kdyby měl někdo důležitý přijet. Nevíme to dodnes co se vlastně dělo, okouněli jsme tam 15 minut a pak už na to neměli dostatek trpělivosti. Nad městem kroužily dva vrtulníky.
A tak jsme se vydali k Památníku míru v Hirošimě. Než se dostanu k tomu, proč vypadá jak vypadá a k dalším informacím, prozradím, že díky Summitu byl nedostupný. Nejen, že se nedalo jít k němu (přičemž veřejný prostor tam mají moc pěkně vyřešený, člověk se dostane fakt blízko bez placení a pak si může dojít na ostrůvek naproti, kde je pěkný výhled), ale on se nedal ani vyfotit a hlavně nebyl VIDĚT. Celé, včetně toho ostrůvku naproti (!!!), to zakryli a zahradili a všude byli policisté (někdy i nenápadní tajní ve stejných džínách, botách, černých šusťákovkách… kteří jenom stáli na chodníku a koukali). V tomhle ohledu zklamání, moc jsme si přáli to zblízka vidět. A teď vysvětlím proč.
Celé je to samozřejmě neuvěřitelné – nacházíte se na místě, které v roce 1945, což není zas tak dávno, úplně lehlo popelem. Doslova. Dobové fotky to ukazují, prostě najednou všude byl jen prach a trosky. Původní budova Památníku míru (nebo také Atomového dómu) byla vyprojektována českým architektem Janem Letzelem, který v Japonsku působil. Dokončena byla v dubnu 1915 a nesla název „Hirošimský prefekturní palác pro výstavy produktů“. Bomba „Little Boy“ vybuchla kousek od něj 6. srpna 1945 v 8:15. Hypocentrum bylo ve výšce 580 m, epicentrum ve vzdálenosti asi 160m i když se američané původně chtěli „trefit“ na nedaleký most Aioi, po kterém jsme mimochodem šli). Atomovvý dóm byl nejbližší stavbou, která po explozi zůstala stát i když byla značně poškozena – a to poškození vidíte do teď. Z fotek mimochodem vypadá celá budova mnohem větší, je to doopravdy dost malé. Ve stavu, v jakém byla těsně po výbuchu, je od té doby uměle udržována, asi všichni chápeme proč… Od roku 1996 je na seznamu světového dědictví UNESCO.
Zajímavostí je, že Hirošima byla zamýšleným cílem, počasí totiž „přálo“ a nemusel se aplikovat plán B. Už víme, že Kjóto, které na seznamu možných cílů bylo také, bylo nakonec pro svůj historický význam ušetřeno (dokonce jsme našli odkaz, že ministr obrany USA tam strávil „několik líbánek“ a proto takto rozhodl). V době bombardování měla Hirošima průmyslový a vojenský význam. Poblíž byla umístěn značný počet vojenských jednotek, včetně velitelství páté divize a polního maršála Shunroku Hata z druhého vojenského velitelství, které mělo na starost vojenskou obranu v celé jižní části Japonska. Hirošima z menší části sloužila jako překladiště a útočiště japonské armády. Byla jedním z několika měst, která záměrně nebyla bombardována, aby se na původním nedotčeném prostředí nejlépe měřilo poškození způsobené atomovou bombou. Populace Hirošimy čítala v době války přes 381 tisíc, krátce před atomovým bombardováním se však počet snížil následkem systematické evakuace nařízené japonskou vládou. V době útoku byla populace města asi 340 000 – 350 000. Protože byly úřední záznamy o populaci spáleny, je počet nepřesný. 70 000 – 80 000 lidí, z nichž 20 000 byli vojáci a 20 000 korejští dělníci, neboli 30% populace Hirošimy, bylo zabito okamžitě, dalších 70 000 podlehlo svým zraněním. Přes 90 % doktorů a 93 % zdravotních sestřiček v Hirošimě bylo zabito, nebo zraněno – většina žila v centrální oblasti, která utrpěla největší škody.
Po Hirošimě už jsme mazali pryč z ostrova Honšú na poslední ostrov, který nás čekal, a tedy na Kjúšú, konkrétně do města Fukuoka, kde zatím náš pobyt sice nekončí, ale ve středu přesně tady skončí – budeme se odsud přesouvat do Tokia.
