Piteå – Bredsel – vodopád Storforsen – Jokkmokk – Gällivare – Kautokeino
(Švédsko – Finsko – Norsko)
Sraz v 10 hodin na parkovišti u vodopádu Storforsen se celé expedici podařil. Vodopád nás nadchl již při příjezdu do místa určení – pod ním se nachází hotel i s kempem, tady by bylo opravdu krásné (ačkoliv asi drahé) ubytování. Mimochodem, není pravda, že by byla ve Švédsku v létě zima. Již několikrát jsme to zmiňovali, ale potvrdilo se nám to definitivně právě u vodopádu, kde v prostranství starého koryta, kde jsou velké balvany, tůňky a potůčky, dále všudypřítomný les a mech, zajišťující stín, je skvělá možnost rekreace. Lidé se tu nejen kopou a opalují, ale také ve stínu grilují na předem připravených stanovištích, které jsou vybavené roštěm a předem naštípaným dřívím. V okolí vodopádu je také skanzen, ve kterém jsme se poučili o tom, jak zde dříve místní obyvatelé žili, co dělali, jak zabíjeli rysy (o čemž nám fundovaně pohovořil zejména Vladimír, který s tím má ze Sibiře velké zkušenosti a my jen se zatajeným dechem naslouchali).
Náčelník jako správný Švédomil samozřejmě skočil do tůňky (několikrát) a měl tak konečně příležitost si přemáchnout spodky 🙂
Mimochodem, paní Kjobová si do lahve nabrala půl litru vody a i přes to, že voda má zvláštní hnědou barvu „rašelinovitou“, ale jen takový jemný podtext, v láhvi byla absolutně čisstá, čistější než nejčistší. U krásného vodopádu jsme se procházeli a fotili 3 hodiny, byl to super zážitek.
Celkově jsme se začali dostávat do dle Náčelníka hezčí části Švédska. Všude voda a lesy a nikdy nezapadající slunce. Neuvěřitelná nádhera, kterou se sice snažíme fotit a natáčet, ale ne vždy se nám podaří všechno zachytit (takhle by můj pan řidič zastavovat každých 10 metrů a do toho ho asi nutit nemůžu).
Pokračovali jsme k dalšímu mezníku naší expedice, jímž bylo překročení polárního kruhu před městem Jokkmokk. Zde jsme se celá skupina vyfotili, zřejmě je to úplně naposledy co jsme všichni spolu. Mimochodem, při překročení polárního kruhu můžete kromě pohledu obdržet i certifikát, který s vaším jménem a datumem značí, že jste této mety dosáhli. Vzhledem k tomu, že nás čekají větší cíle, certifikát sice nemáme, ale od milého pana prodavače jsme k pohledu (které sbírám z každého navštíveného místa již od dětství) obdrželi i oficiální razítko, což znamená, že jsme fakt frajeři. Náčelník se na místě rozněžňoval a vzpomínal na dávné dětství, které na tomto místě strávil v chatkách, které sice ještě stojí, ale já už vyplnila žádost o zařazení nemovitosti do seznamu světového kulturního dědictví (Náčelníku, pokud toto čteš, doufám, že víš, že si dělám pouze srandu a pokud si srandu nedělám, tak se to stejně nikdy nedozvíš ha ha ha).
Následovalo doplnění zásob přímo v Jokkmokku, ve kterém se naše expedice na tři dny rozdělila.
My jsme se totiž rozhodli, že Nordkapp pokoříme! I přes to, že to pro nás znamená 1800 km navíc, i přes to, že v neděli ráno musíme být v Andenes (máme zde zarezervovaný výlet na velryby) i přes to, že cesta nebude z nejlehčích. Zbytek výpravy, jež si chce užívat přírodní krásy a pohody švédské divočiny, nás v našem plánu podpořil a vybavil nás přáním štěstí a dobré cesty, Náčelníkovi slza ukápla a zkušený Vladimír nás vybavil nejpraktičtějším dárkem, který mu budeme muset někdy něčím oplatit – Martin, řidič roku, obdržel několik ozkoušených energy drinků, jež fungují (pozn. mluví teď až moc a vycítí zvíře na silnici ještě dřív než to se vlastně rozhodne tam vejít, ale o tom později). Jak jsem již psala, se zbytkem výpravy se shledáno v neděli ráno v Andenes, nicméně to už bude chybět náš motivátor Vladimír s Natálií, kteří se zúčastnili pouze švédské části expedice a pozítří již budou na cestě domů, tímto je zdravíme a těšíme se na shledání v ČR.
Mimochodem, ještě před rozdělením výpravy se Náčelníkovi podařilo ukořistit obchod s noži Mora Kniv (ačkoliv si on osobně žádný nekoupil, Lucka však ano).
Ihned po rozdělení výpravy se událo mnoho zásadních věcí. Předně několik oprav silnic – ne že by se zde frézovalo a nechala se vrstvička asfaltu po které se jede, ve Švédsku se v době opravy jede po prášné silnici, takže paradoxně hned poté, co jsme se rozhodli najet si 1800km navíc jsme jeli po kamínkách rychlostí koňského povozu. Dále jsme viděli soustavu přehrad, ale obrovských přehrad, které byly úplně zavřené, což nevíme co znamená a určitě nám to někdo řekne, prostě evidentně zadržují vodu nebo to je nádrž, ale to by asi u toho nebyla ta spousta elektrického vedení, že? A nejdůležitější věc, kterou jsme ještě dnes viděli, byli konečně zvířata. Nicméně žádná liška nebo mýval, ale rovnou soby (mimochodem, jaký je rozdíl mezi losem a sobem? Los může být výherní). Dokonce nám jeden šel po silnici v našem směru a tři jsme viděli přímo v bezprostřední blízkosti silnice jak se na krajnici pasou (je tu nižší tráva, nicméně neposečená). Ten blbec, který šel po silnici, nás teda docela vyděsil, protože když jsme ho předpisově předjížděli a zároveň z okénka chtěli fotit, ohnal se po nás svou nezanedbatelně velkou hlavou s parožím. Martin teď dává na zvěř extra velký pozor.
Dnes jsme projeli dokonce kus Finska (mimochodem komáři nás sežrali už na hranicích) a spíme již v Norsku, cca 360km od Nordkappu. Opouštíme tedy švédštinu a snažíme se učit pár slovíček norsky, takže se rozloučíme pro dnešek stylově: God Natt!
221 komentářů u „Fjerde dag“