Ono se to nezdá, ale my s tím počasím měli vždycky fakt velkou kliku. Jestli nám na cestě pršelo vždycky tak jednou, bylo to moc. Znamenalo to jen jeden den “zkažených fotek” pro Barču a pro Martina bohužel jen jeden den, kdy se mohl ochladit. Jinak máme štěstí na vedra, slunce, vymetené oblohy. Dokonce i na nejsevernějším bodě Evropy.
A tak jsme byli v šoku. Jak jako, že má celý den pršet? Se to určitě někde roztrhá a bude dobře! No, úplně to tak nebylo a předpověď měla tentokrát pravdu. Dokonce i ta, která varovala před cestou po místní dálnici, protože je nebezpečí velkých dešťů. To jsme si na té rovné silnici v rovině s kolejema, uprostřed zanedbaných lesů, docela dali, neviděli jsme na krok, jen malilinko blikačky auta před námi.
Ale to předbíhám. Náš druhý den začal ranním vyzvednutím auta. Tedy, ranním… než se to všechno vyřídilo, vystála fronta a pak ještě čekalo na vyčištění po předchozích uživatelích, bylo poledne. Nás nečekalo žádné dlouhé ježdění, tedy v očích Evropanů by to bylo prakticky nic. Letiště Montréal až dnešní ubytování bylo 276 km. Mezitím jsme chtěli ještě nakoupit ve Walmartu (představte si to jako Albert v kombinaci s Makrem, OBI, Bauhausem a květinářství souseda Pepy, včetně vystaveného stanu na regálech s konzervama s tuňákem). Nákup byl rychlý, máme zásoby na snídaně, spoustu dobrého ovoce (mimochodem, papája tu stojí 3 dolary jedna, oproti Rohlíku, kde je za 300 korun, fakt rozdíl) a hlavně hodně vody. Ta je potřeba, jsou tu tropické noci a venku prádelna, a to i když dneska pršelo, neuvěřitelné dusno a vlhko.
Jedeme dál. Začíná rovná silnice v rovině. Nevidíte nikde žádný kopec, jste na úrovni řeky, takže nevidíte ani tu, výhled na nic, do toho ta silnice vypadá jako D1 před rekonstrukcí, všude koleje, díry. Nejvyšší povolená rychlost je 100 km/h, takže nejedete ani moc rychle. No, prostě to začalo být malilinko peklo, nuda, šeď.
Zastavili jsme proto v městečku Trois-Rivières, kde je velký kostel s názvem Notre Dame. Pěkný, velký. Ve městě typu Vodňany, hodně taky je tam hodně starších lidí, viděli jsme důchoďáky, mladý vůbec. Díky téhle zastávce jsme měli možnost vidět, v jakých podmínkách žije obyčejný Kanaďan a jsou to malé domy, připomnělo to skoro Japonsko (!!!!) na menších pozemcích bez plotů, bez záclon, vidíte lidem až domů a většinou to není pěkný pohled, Kanaďani evidentně od Američanů pochytili nulový vztah k místu, kde bydlíte. Ne že by to nebylo čisté, spíš je to všechno takové malé, opotřebované, s nulovou snahou “udělat si to hezký”. Města evidentně o něčem jako územní plán v životě neslyšela, chodníky neexistují, sloupy s elektrickým vedením zasahují do silnice tak, že je v podstatě musíte objíždět.
Kanada vypadá jako taková čistší a maličko lepší Amerika. Quebéc, když jsme se do něj konečně dostali skrz průtrže mračen, je mnohem lepší, protože je na kopci. Připomíná tím malinko San Francisco a to je velmi příjemné město.
Prohlídku jeho krásné historické části (dochovaly se dokonce hradby) ale musíme nechat na zítra, protože je fakt ošklivo a neviděli bychom vlastně vůbec nic. Druhý den pro nás je tedy dnem přesunů a snad posledním dnem se špatným počasím. Takhle má pršet raději na západě, aby to uhasilo požáry, abychom se vůbec do těch parků museli podívat. To bychom raději letěli v economy, pokud je ta včerejší business class vykoupena neštěstím s počasím…
