Ono se to nezdá, ale od Nary přes Kjóto nahoře, poté Ósaku a Kóbe u moře je to v podstatě jedna velká aglomerace na rovině. Tu jsme 9. den našeho dobrodružství přejeli do města, které za Kóbe stojí na konci této zvláštní oblasti také u moře. O Himedži jsme věděli jen jednu věc: krom populární skupiny tu mají i fakt krásný hrad v parku, který vyjíždí na internetu pokaždé když někdo zadá heslo „co vidět v Japonsku“.
Proto nás poměrně překvapilo, jak málo turistů jsme v tomto parku vlastně nakonec potkali, resp. jenom jednu větší skupinu. Ale možná to je dáno tím, že jsme v Kjótu i v Naře potkali naopak až nepříjemně moc lidí.
No jo, jenže pak přišla ta nejméně příjemná a upřímně i nejméně čekaná chvíle, která nám zkazila zbytek odpoledne.
Had.
Dlouhý had.
Neohroženě si to štrádoval přes širokou ulici, která vedla podél parku směrem ke vstupu do Hradu. Od místa, kde jsme fotili se sunul k místu, kde jsme zády k němu studovali mapu, která stála u zídky, kam evidentně chtěl. V podstatě šel po našich stopách, v podstatě šel po nás. Nejhorší na celé situaci bylo, že měl 2 metry. A že nás na něj museli upozornit jiní turisti, my se na houknutí otočili a tam metr od nás on. Co následovalo si asi umíte představit.
Příjemnější závěr dne jsme si zvládli udělat až ve chvíli, kdy Martin našel super místo na jídlo. Levné, kvalitní suroviny, evidentně rodinný podnik, takové to místní zastrčené bistro, které dělá celkem 3 druhy jídla, ale protože je všechno poctivé, dveře na těch 6 míst u baru, kde se dá sedět, se netrhnou.
Nicméně i poté se objevil mráček na už tak dost zamračené obloze. Věděli jsme, že má další den pršet, že nám ale předposlední z míst, které doopravdy chceme vidět (tedy Hirošimu) zkazí zasedání G7 ve stejný termín, kdy tam chceme i my, což znamená, že USA vyslala prezidenta i s kolonami aut, vlastním vrtulníkem, uzávěrkami silnic i památek… No, prostě nás čeká zajímavá sobota. Už jsme trošku předělali program, ale abychom Hirošimu mohli vidět, nejde to jinak, než to v sobotu aspoň nějak zkusit do města dojet. ¨Držte palce.
Den devátý: co jsme ujeli