Náš čtvrtý den začal manažerským rozhodnutím, že do další destinace pojedeme přes hory, nikoliv kolem nich. Chystali jsme se totiž do městečka Shirakawa, tedy spíš vesničky, což je japonský skanzen. A mohli jsme jet buď přes hory, nebo k moři a pak podél něj.
Martinovi bychom to přece nemohli udělat, že by byl ochuzen o pohled na horské svahy, takže jsme jeli. Cesta to byla, speciálně při dodržování japonských nejvyšších povolených rychlostí, velmi dlouhá, ale zažili jsme toho hodně – vodopády podél cesty, nekonečné tunely, neuvěřitelně čisté horské říčky. Všudypřítomná rýžová pole, stejně jako jsme viděli dříve čaj, tady mají místo zahrady kus pole zalitého vodou, kde roste rýže. Vrcholky hor jsou porostlé extrémně hustým smíšeným lesem, který má ještě všude popadané větve, což by u nás nevydrželo ani 5 minut, takže představa, že bychom šli třeba mimo nějakou cestu do lesa, je nerealizovatelná.
Hory jsou jako matematika.
Univerzální jazyk pro všechny na světě.
Přímo v našem cíli, tedy ve skanzenu Shirakawa, nám ale pršelo. Přes to jsme si prošli vesničku celou – je teda super zvláštní. V těch starých domech se ještě žije, evidentně dotovaně, takže na nich najdete klimatizace, satelity a jiné elektronické vymoženosti. Lidí tam evidentně je denně šíleně moc, takže jsou domy i s pozemky ohrazeny třeba i květináči aby i hloupý turista pochopil, kam se chodit nemá.
Část vesnice je opuštěná, tam je místní „muzeum“ a možnost projít se kolem domečků více nerušeně, to jsme ocenili tedy mnohem mnohem víc.
Přespáváme ve městě Kanazawa, čímž jsme se dostali k moři, u kterého strávíme zítřek. A spřátelili jsme se s vlastníkem apartmánu, ve kterém dnes bydlíme, což je Američan žijící tady už 15 let.
Máme za sebou už více než 1000 ujetých km, jeden ryze japonský záchod na odpočívadle (díra v zemi) a spoustu automatů plných neznámých pití i jídel, které stojí všude možně. Jen na ty vánoční ozdoby jsme zatím nenatrefili 😊
