Ráno jsme brzy vstali a vynahradili si včerejší déšť. Prošli si Québec, respektive jeho historickou část. Nebylo to ani těžké, ani dlouhé, zvládli jsme to za něco přes 2 hodiny svižné chůze. Historická část města je na kopci, zachovaly se krásné hradby, které vyčnívají nad širokou řekou sv. Vavřince, která se právě v tomhle místě proměňuje v deltu ústící do oceánu. Právě sem přijížděli noví osadníci, částečně Francouzi, ale také Britové (mezi těmito národy se o Kanadu válčilo) a založili tady město těžící z jeho umístění nad řekou s potenciálem být významným námořním uzlem.
Québec byl v této válce rozhodující. Právě tzv. Abrahamovy pláně, přes které jsme také šli (jsou na kopci u zmíněných hradeb) byly místem finální bitvy v roce 1759. Francie ztratila možnost správy Kanady, byť vliv v architektuře, kultuře či jazyku tady vidíme dodnes. Od hradeb jsme šli na vybudované stezce podél řeky, ale vysoko nad ní, stezka je na skále a pod hradbami, opravdu krásná procházka. Sešli jsme prakticky až dolů, ke starému přístavu, k nejstarším budovám města, jedna z nich je dominantou města a je to hotel postavený v historickém zámeckém stylu.
Viděli jsme cestou, spíš náhodou než programově, i místní Parlament, dodnes funkční, byť pouze pro Québec. U něj je krásná zeleninová zahrádka.
Pak jsme se museli vrátit stejnou cestou, kterou jsme včera přijeli, dojet až k Montréalu, minout ho a vzít to až do Ottawy. A něco k místním cestám. Martin měl pravdu, že je to fakt peklo. Věděl to už při plánování. Barča se divila, vždyť jsme zvyklí jezdit 1100 km do Chorvatska ani nemrkneme, co by nám mělo vadit 467 km z jednoho města do druhého? No… po rovině, kde musíte jet pouze 100 km/h se vám to za chvilku fakt hodně omrzí. Hodně hodně. Do toho na vás paří sluníčko, s klimatizací to nemůžete přehánět a kdykoliv vylezete z auta se vyvětrat, dostanete do obličeje ránu způsobenou tou prádelnou, která venku je. Vedro a vlhko, nedá se dýchat. Dálnice tu vypadá jako hodně široká dvouproudá cesta uprostřed lesa, která má koleje, díry, pořád něco hučí jako při jízdě po D1. Všude jsou zbytky prasklých pneumatik, je nám dost jasný proč, s bezpečností si tady nikdo moc nedělá starosti. Dokonce jsme uprostřed silnice zaznamenali takové malé značky s ohýnkem. Umíte si představit, že to tou pneumatikou omylem přejedete, protože jste si toho nevšimli? Proč to uprostřed dálnice leželo nevíme. Řidiči vcelku dodržují rychlost, ale jezdí zvláštně, pocit bezpečí moc nemáme. Při představě, že nás v jeden den čeká 900km, sic v USA, ale v podobných podmínkách, začínáme být malilinko nervózní. Dobré je, že máme v autě možnost připojit jeden z telefonů, do kterých jsme si koupili SIM kartu s daty, takže máme omezeně internet a můžeme si spustit navigaci. Relativně fajn je velikost auta, nic velkého, normální sedan od Toyoty, ale není to tak malinké jako jsme měli auto v Japonsku.
No, sic to bylo únavné, ale dojeli jsme do hlavního města Kanady, do Ottawy. Když jsme se blížili k centru, přejížděli jsme řeku a já musela křičet nadšením: pohled na Parliament Hill z řeky je boží. Vyfocený ho nemáme, ale na to místo jsme se šli projít. Sídli tady (nečekaně) Parlament a částečně i vláda, mají to na takovém krásném kopečku, hned vedle taky Nejvyšší soud (postvením jako náš Ústavní) a celkově, ta oblast je nejen krásná historická (byť si na staré ty budovy jen hrají), ale taky krásně udržovaná. Jaký rozdíl oproti zničeným smradlavým budovám u nás, nepřizpůsobeným tomu, co se v nich reálně děje.
Většinou se tady podivujeme nad tím, v jak malých, neopečovávaných a hlavně papírových domech s nulovou zahradou (a bez plotu) tady lidi žijí, skoro jako kdyby jim vůbec nezáleželo na prostoru kolem nich, bydlí hned vedle dálnice jako by se nechumelilo, ale tohle v Kanadě umí: vytvořit místo, které důstojnost a důležitost vyřazuje a udržovat ho. Good for them.
Po dnešku, byť jsme unavení, máme konečně pocit, že opravdu cestujeme a vidíme věci. Včerejší déšť byl snad jediný, který nám trošku překazil plány, ale zvládli jsme si to nahradit. Snad už nás nic takového nečeká a v pohodě to zítra vezmeme přes Toronto až k Niagarským vodopádům. Těšíme se!
