Jestli jste četli náš předchozí zápisek ze Stirlingu a říkali jste si, že už si snad na to počasí stěžujeme moc, tak vězte, že to nejhorší nás teprve čekalo. Naší další zastávkou byl totiž Torhouse Stone Circle. Místo, které má být na fotkách opředeno mystickou a magickou atmosférou dávných věků. Realita? Když říkám, že strašně pršelo, myslím tím, že vyrazit z parkovišťáka ke kamenům (10 metrů) znamenalo fakt se hodně namočit. A to jsme se báli, že na parkovišti nebude dost místa – vešla se tam tak 3 auta, ale díky počasí jsme tam prostě byli sami… Rychle jsme to vzdali, boj o suché mikiny v tu chvíli vyhrál nad touhou po poznávání historie. Skotsko se s námi zkrátka loučilo tak, jak se sluší a patří: totálním slejvákem.
Když už jsme u Torhouse Stone Circle nedokázali pořádně vytáhnout paty ven, sluší se alespoň připomenout, o jak významnou památku jsme kvůli počasí vlastně přišli. Tento fascinující kamenný kruh pochází s největší pravděpodobností z doby bronzové, takže byl postaven zhruba před 4 000 lety. Tvoří ho devatenáct žulových balvanů uspořádaných do kruhu o průměru dvaadvaceti metrů, přičemž uprostřed stojí další tři výrazné kameny v řadě. Právě o těchto třech centrálních balvanech se v místním folklóru traduje, že ukrývají hrobku mýtického skotského krále Galduse. Ačkoliv skutečný účel monumentu zůstává tak trochu záhadou, archeologové se domnívají, že šlo o významné obřadní centrum, jehož uspořádání mohlo sloužit k astronomickým pozorováním zarovnaným podle slunce či měsíce. Pro nás to v danou chvíli ale znamenalo hlavně zablácené pole, ve kterém se naše historické nadšení doslova utopilo.
Naštěstí ale po každé bouřce prý vyjde slunce (nebo v našem případě alespoň přestane pršet). Náš přesun dál na jihovýchod, přesně jak jsme plánovali, přinesl kýžený zlom. Dorazili jsme na hranice s Anglií k Hadriánovu valu (Hadrian’s Wall) a jakoby mávnutím kouzelného proutku se počasí konečně umoudřilo. Najednou tu bylo hezky a hlavně – naprostý klid. Po páté hodině odpolední jsme v oblasti byli úplně sami.
Hadriánův val přitom není jen tak nějaká obyčejná zídka v krajině, ale skutečný inženýrský zázrak starověku. Tato impozantní, původně přes 117 kilometrů dlouhá hradba táhnoucí se od pobřeží k pobřeží se začala stavět v roce 122 n. l. na příkaz římského císaře Hadriána. Po dlouhá staletí tvořila tu vůbec nejsevernější a nejlépe střeženou hranici celé obrovské Římské říše. Římané ji budovali z kamene a drnů a po celé její délce strategicky rozmístili propracovaný systém velkých pevností a menších strážních věží, takzvaných „mílových hradů“, které stály přesně každou římskou míli. Hlavní cíl byl jasný – udržet pod kontrolou pohyb lidí a zboží a chránit civilizovanou provincii Britannia před nečekanými nájezdy divokých piktů ze severu, tedy z dnešního Skotska.
I když dnes z této majestátní bariéry zbyl jen zlomek a tvoří spíše romantické ruiny vlnící se zelenou trávou, ta představa, že na těchto kamenech před téměř dvěma tisíci lety drželi hlídku legionáři z dalekých koutů impéria, dodává celému místu naprosto pohlcující historickou atmosféru. Když vidíte, jak se val majestátně táhne nekonečnou zvlněnou krajinou, naplno si uvědomíte, jak obrovský kus práce tu Římané odvedli.
Samotná procházka podél zbytků hradeb pak pro nás byla po tom všem nekonečném skotském dešti jako balzám na duši. Žádný vítr, co by vám rval kapuci z hlavy, žádná nízká oblačnost, přes kterou nevidíte na krok. Jen ticho, nádherné výhledy do kraje a pocit obrovské pohody. Ten slibovaný anglický venkov nás zkrátka přivítal o poznání přívětivěji. Tak snad to vydrží i do dalších dnů!