Chtěli jsme udělat i něco mimo hlavní proud obyčejných turistů, takže nevydat se z Himedži do Hirošimi rovnou, ale vzít to po nejmenším z těch velkých ostrovů, které tvoří Japonsko: přes ostrov Šikoku. Věděli jsme (Martin věděl), že tahle cesta bude po pěkných visutých mostech, které vedou přes různé malé ostrůvky, takže to slibovalo pěkné výhledy. Dojet jsme chtěli až na ubytování ve městě Imabari (kde je tedy také shodou okolností resp. díky bohaté japonské historii krásný hrad).
Takže z Himedži trošku zpět směr Kóbe a tam přes první velký most na malý ostrov Awadži – ještě tam nám dost šíleně pršelo a přes mlhu a nízkou oblačnost nebylo vidět vůbec nic. Báli jsme se, že taková bude celá cesta a tak dnešek budem muset odepsat stejně, jako den předtím, který poznamenala návštěva z hadí říše, ale měli jsme štěstí. Nebo je to možná v tom místě normální, to nevíme. Ale hned druhý – mimochodem moc hezký – most, který vedl právě už konečně na to Šikoku, byl zalitý sluncem. A tak jsme sjeli z dálnice a hledali nejlepší výhled, ať se na to pěkně podíváme.
Co čert nechtěl, zjistili jsme dvě věci:
- Nebyli jsme sami, kdo most a výhled na ostrůvky kolem chtěl vidět. Existence vyhlídkových míst (hned několika) dával tušit, že ten výhled bude stát za to!
- On totiž ten výhled neobsahoval „jen“ dlouhý most, krásný ostrov, pěkné zpěněné moře… On obsahoval i víry. Později jsme z cedulí kolem zjistili, že kolem ostrova Awadži vede poměrně silný proud, který v místě, kde je zmiňovaný most jménem Onaruto, tvoří velmi zvláštní a hlavně silné víry – jedny z nejsilnějších na světě.
A tak máme nečekaný zážitek a krásné fotky.
Později odpoledne jsme konečně dojeli do Imabari a vydali se na procházku k blízkému hradu. Hadi nebyli, jen místní postarší páry taktéž na procházce korzující okolo hradu jako kdyby to dělali každý podvečer.
Den desátý: co jsme ujeli