Hello from the other side! Na tohle jsme se těšili víc jak tři měsíce a mluvili o tom několik let (ano, při sledování Pána Prstenů nejčastěji), a dnes nastal ten den, kdy jsme se poprvé probudili do čistého vzduchu na Novém Zélandu.
Z městečka Christchurch na jižním ostrově jsme vyrazili směrem na Mount Hutt. Upřímně, v Christchurch by určitě bylo taky co k vidění – sice o tom městě víme jen to, že tu bylo nedávno poměrně velké zemětřesení, a že tu mají architektonicky zajímavý kostel, ale jinak, jinak nás moc nenadchlo a vlastně ani nelákalo. Nový Zéland se navštěvuje kvůli přírodě, takže jsme to hned ráno vzali někam, kde něco fakt uvidíme. A přeháňky nám v tom nezabránily, sic jsme kvůli nim malinko pozměnili program. Původní plán byl zvládnout dnes obě jezera Tekapo a Pukaki, plus u jezera Pukaki dát zhruba 8km trek pod Mount Cook (nejvyšší hora Nového Zélandu), což by bylo krásné, ale v případě deště k ničemu. Nejen kvůli nepříjemnému mokru (nečekaně), ale taky kvůli výhledům na zasněžené vrcholky hor, které by, opět nečekaně, možná přes mraky nemusely být vidět! A tak přišla změna plánu a sice jsme jeli k jezerům, díky ubytování dokonce i kousek za ně, ale před prvním jezerem jsme to vzali ještě k zmiňovanému Mount Hutt.
Cesta zprvu probíhala až nudně. Vyjeli jsme z Christchurch nic, nic, nic, krávy, ovce, třímetrové živé ploty, suchá tráva, nic, nic, a najednou, cesta se zlomila a sjížděli jsme do krásného údolí, kterému vévodila čistočistá řeka Rakaia, ke které se dalo krásně dojít. Sice malinko pršelo, ale jinak jsme byli strašně spokojení, protože to byla první zastávka a hned fakt pěkná. Nu, pokračovali jsme dál. Cesta se nám točila, přestala být všude rovina, už jsme jezdili i po kopcích. Dojeli jsme k jezeru Tekapo, přímo k němu, bylo nádherně čisté, ta azurově modrá byla až neuvěřitelná. Na místě se děti koupaly (na to, že někde jsme zaznamenali pouhých 7 stupňů fakt výkon, zas abych nepřeháněla, když svítilo slunce tak jsme se dostali na celých 12 stupňů a to bylo docela fajn). Vyjeli jsme i nad jezero a šli na krátký trek k Mount John Observatory, kde se nám shora otevřel výhled na celé jezero i přihlehlé hory se zasněženými vrcholy. Fakt krásné, nejhezčí místo celého výletu. U dalšího jezera Pukaki jsme se tolik nezdrželi, ačkoliv je stejně krásné, ne-li hezčí (protože má ty zasněžené hory blíž u sebe), protože kolem něj pojedeme ještě zítra na trek k Mount Cook, na to se strašně těšíme. Teď jsme v motelu, kterého jsem se já rozmazlenec strašně bála, ale je čistší a prostornější než cokoliv v čem jsem kdy přespávala, upřímně už přemýšlím jak to udělat, abychom tu mohli zůstat víc nocí.
Jinak, jaké jsou všobecné dojmy? Nový Zéland (a teď mluvím o jižním ostrově, na severním jsme ještě nebyli) je strašně malý. Dneska ráno jsme vyjeli z východního pobřeží a už teď, po ujetí zhruba 380 km jsme blíž západnímu pobřeží ostrova, než tomu východnímu (a to jsme nejeli přímo na západ). Všude je na všechno prostor. V tomhle to tu hodně připomíná Ameriku (nečekaně), jsou tu všude parkoviště, zároveň všude místa na parkování, všude jen nízkopodlažní domy (když má nějaký dům druhé patro tak to extrémně vyčnívá), zároveň ale relativně malé pozemky na domy (zajímalo by mě proč), hodně domů je až příliš prosklených, vidět je všem až do talíře, je tu velmi nízký provoz, ačkoliv turistů tu musí být habaděj. Je super, že tu mluví anglicky, ale kolikrát nerozumíme ani slovo – byť to může být způsobeno únavou z letu, jsme strašně zpomalení a nedáváme dohromady odpovědi na úplně triviální otázky (paní v motelu: “Kde jste dnes všude byli?” “Éééééé…”). Jízda vlevo problém není, problém je volant vpravo. Fakt je až neuvěřitelné, jak se lidem dostanou pod kůži různé zvyky v autě. Já třeba sedím vlevo a mám neustále tendenci kontrolovat zpětné zrcátko, což když jsem jako spolujezdec vpravo samozřejmě nedělám. A Martin jezdí moc vlevo (tedy on tvrdí, že ne, samozřejmě). Všechno je blízko. Když přijedete k jezeru, máte parkoviště pár metrů přímo od toho jezera, ne že zastavíte a jdete půl kilometru, jako je to úplně normální třeba v té Americe. Je tu extrémně čistý vzduch, úplně jinak se tu dýchá. Lidé jsou milí, ale podle mého nového sociologického šetření se zřejmě každý člověk, který se narodil na Novém Zélandu, chvilku živil někde jinde ve světě, takže zaprvé umí mluvit s cizinci (a trošku omezit přízvuk), případně umí jazyky. A mají rozhled. Je tu neuvěřitelné množství Číňanů. A kultura je hodně ovlivněná Asií, to je až neuvěřitelné – asijské jídlo, asijské obchody, asijské všechno.
Jedna zajímavost. Protože nemůžeme zastírat inspiraci našeho výletu filmem Pán Prstenů, po očku sledujeme i lokace, kde se film natáčel. Mimochodem, místní vláda má nejlepší web pro cestovatele na světě (a nebojím se to říct). Najdete na něm úplně všechno, všechny potřebné informace, třeba i jak dlouho který trek trvá, jak je náročný, fotky, mapu atd. A právě i článek o lokacích tohoto filmu. Dneska jsme okolo jedné jeli a tak jsme začali vymýšlet který kopec z těch okolo kterých jedeme, to vlastně byl. A myslíme, že jsme to trefili. Už víme, kde se natáčela bitva o Pelennorská pole. Heč!
Do Čech přejeme všem hezkou neděli, my už jí máme za sebou.
233 komentářů u „#1 Moc vlevo“
Komentáře uzavřeny.