Dnes jsme již po deváté hodině, relativně podle plánu, vyráželi celá rodina z domova na letiště.
Letělo se z Terminálu 1, kde u přepážek 181 a 182 ani nebyla žádná fronta. Což mohlo být i tím, že společnost WizzAir, se kterou jsme letěla, preferuje tzv. online check-in, tzn. letenky si stáhnete a vytisknete už doma. Kupodivu jsme měli kufry v rámci předpisů, maximální váha je 32kg, Kačka měla 16kg, Barča 22kg a Natálka neuvěřitelných 20,5 kg (to asi ten chleba). To, že může být kufr tak těžký je super, ale za každý se musí platit, zdarma je pouze malé příruční (batoh), i za velké příruční (malý kufřík do letadla) se platí. Na letišti jsme si koupili něco málo zásob na dlouhý den, Pringles, pití, nějaké sušenky. Nějak jsme totiž tušily, že v letadle nám nic zdarma nedají, ani pití (svatá pravda, možná se tu v eurech platí i za záchod, to víte, je to tvrdá měna). Navíc nás čeká dlouhá a docela i náročná cesta do hotelu.
Let byl v pohodě, seděly jsme v druhé řadě, tím, že jsme tři, jsme měly celou řadu pro sebe a odpadla tak Natálky starost, že by na ní někdo nemocný kýchnul. Jediné vtipné bylo to, že k letadlu jsme musely autobusem, ale já už si i nějak zvykám na to, že v ČR nikdy nedostaneme full service. Naopak pak na letišti v Lutonu, které je opravdu pidi, neměli problém s tím, že jsme se jim po části ranveje prošli. Bohužel jsme při výstupu z letadla zjistily, že Kačka někde nechala tu svou krásnou džínovou bundičku. Ona se pořád tak strašně snaží pomoct, že zapomíná na svoje vlastní věci. Já tak nějak doufám, že se to nedopatření stalo při procházení rentgenové kontroly, takže by i mohla být někde ve ztrátech a nálezech a my si jí vyzvedneme při cestě zpět.
Let trval celé dvě hodiny. A jsme tu! Nyní nesmíme zapomenout si o hodinu přesunout hodinky a hlavně, což nejvíc platí pro mě, začít se jinak rozhlížet na přechodech pro chodce!
Letiště Luton, z londýnských letišť nejmenší, bylo super v tom, že nic netrvalo dlouho. Na pasové kontrole jsme byly zřejmě podezřelé jednomu celníkovi, byl milý a chápu, že je jeho práce se ptát. Minulý rok po nás nikdo nic nechtěl, teď jsem musela rodinnou situaci vysvětlit a ukázat papír pro školu, kde je psáno, že jsem „guardian“, podepsáno taťkou. Upozorňoval mě, že příště bych měla mít oficiální dopis od rodičů. Není to v pravidlech (jsme přece jen v EU, i když UK ještě není v Schengenu), ale nějaký dopis by prý být měl. Ve škole sice říkali, že to třeba není, ale příště bych teda něco vyplodila.
Když na letišti jdete směr coach station (tedy autobusové nádraží), vylezete a ihned je tam „Bay 10“, což je zastávka, ze které jezdí každých cca 30 minut autobus do centra Londýna až na Victoria Station. Pro nás to bylo úplně naprd. Zaprvé nám frnknul před nosem (nemusel, ale ono se mu už otevírat prostě nechtělo), takže jsme 30 minut stepovaly na místě a protože bylo zataženo a po dešti, tak nám bylo dokonce chladno. No a pak ta cesta trvala téměř 2 hodiny, v zácpě… Victoria Station je pak totální tragédie, strašně lidí všude, málo značek. Nutně jsem tam potřebovala koupit Oyster Card, tedy něco jako naší Opencard, aby bylo možné jet autobusem do hotelu (přímo bez přestupů, metrem by to bylo zaprvé daleko a zadruhé s přestupem), ale nebyly jsme schopný to tam najít, pak jsme to našly, čekaly… Kačka to má zdarma, nová vláda prý rozhodla, že děti do 11 let mají dopravu zdarma. Proč zrovna do 11 let netuším, zřejmě něco jako „Harry Potterovské pravidlo“, kdy děti dle této knížky v tomhle věku „dospívají“ a nastupují do Bradavic. I to jsme ale zvládly a pak musely najít zastávku autobusu číslo 11, nějakým zázrakem se to podařilo. Tam jsme opět dlouho čekaly.
Přijel Double Decker, směr jízdy to byla LIVERPOOL STREET a zastávka asi desátá jménem ALDWYCH. Měly jsme to s kuframa složitý, neměly jsme si kam stoupnout, všude strašně lidí, kteří zase neměli jak projít. No ale i to jsme nějak zvládly. Těch pár set metrů k hotelu jsme se potom nějak doploužily.
Recepční byli milí, takže nebyl problém s ubytováním. Pokoj byl dobrý, ale jen s mikrovlnkou a lednicí a nulovou odkládací plochou. Nebyla rozestlaná třetí postel, tak jsem o to požádala a mezitím jsme se šly najíst. V duchu jsem se na jídle přesvědčila, že za zeptání nic nedám, sice bych rozhodně odmítla připlácet za větší pokoj (vzhledem k tomu že i tak to máme tentokrát dražší), ale třebas by něco většího měli „zdarma“. No a co se nestalo, jsme v posledním patře, takže máme střešní okna, kterými sem jde kupa příjemného světla. Kuchyňská linka je plnohodnotná, dřez, plotýnka, větší lednička, hrnce… Na recepci říkali, že pokud budu potřebovat i další pánve, není problém.
Dlouho jsme vybalovaly, ale zvládly jsme to tak, že je tu krásně uklizeno, to mám radost (a hlavně by měla mamka). Kačku vyhlašuji pracantem roku a Naty zas puberťákem roku, všechno jí připadá extrémně zábavné, vtipné, když se lekne tak se nesmírně hlasitě projevuje, no je s ní sranda.
Dnes už budeme jen odpočívat a půjdeme, vzhledem k tomu, že je tu o hodinu méně, velmi brzy spát (já bych to zalomila klidně v 6).
Ještě kompletní adresa hotelu:
Club Quarters
61 Lincoln’s Inn Fields
London WC2A 3JW
(Near Covent Garden)
254 komentářů u „Den první: náročný příjezd 14/06/2015“