Ráno v Ottawě jsme strávili hledáním ještě jednoho posledního výhledu na krásný Parliament Hill. Lidské vědění narazilo na mnoho slepých uliček, na jednu takovou jsme i přes veškerou přípravu na Street View narazili i my. Dojeli na ostrůvek, ze kterého by na zmiňovaný kopec zezadu byl výhled naprosto boží, kdyby se na to ostrůvku dalo beztrestně pohybovat a nebyl ostudně zarostlý. A tak jsme zvolili variantu B, další výhled, který tentokrát vyšel. Z parku naproti přes řeku, kde byl postavený nějaký festival, naštěstí jsme na místě byli ráno, takže jsme nikomu nepřekáželi.
Pak jsme vyrazili do Toronta. Tímto městem, největším z těch, které jsme dosud navštívili, jsme původně měli pouze projíždět k Niagarským vodopádům, které jsou “kousek” od města. Reálně jsou to 2 hodiny jízdy autem skrz obrovskou aglomeraci, ale na mapě Kanady a USA vypadá jako “kousek” úplně všechno. Ale nebyla by to Barča, kdyby nechtěla aspoň jednu fotku na rozpoznatelné panoráma tohoto krásného města u jednoho z velkých jezer.
Když nepočítáme dvě zastávky na nákup (nevěřili byste tomu, ale existuje i verze Walmartu, tedy místního slavného řetězce supermarketů, kde nemají chlaďáky, mají jenom trvanlivé zboží, takže jsme po hodinové zastávce v jednom bez chlaďáků, kde jsme kupovali místní SIM na internet, museli zastavit ještě jednou a tím se zdrželi poměrně zásadně už na začátku cesty) a jednu zastávku na benzince, jeli jsme nepřetržitě celé 4 hodiny a bylo to fakt peklo. Dálnice, která vypadá jako cesta mezi Pískem a Zvíkovem, jenom malinko širší, kde se dá jezdit max 100 km/h, nedej bože když jedete za traktorem, to ani to ne. Sice to nebyla taková rovina, jako cesta Montréal – Québec, ale ani nic zásadního, takže obrovská nuda, vůbec to neutíkalo.
V Torontu byla pak zácpa, taky je to aglomerace o 2,9 milionech obyvatel, z nichž většina žije v obrovských bytových domech, poměrně nových, to město se zřejmě dost neuvěřitelně rozrostlo v posledních pár letech. Takže Torontem 1 hodina na místo, odkud jsme se na panoráma chtěli dívat. Jaké bylo naše překvapení, když těsně před cílem jsme nejen stáli další zácpu, ale ještě potkávali velmi zvláštně oblečené lidi. No, ukázalo se, že ve stejném přístavu, kam jsme se chtěli přijet zastavit a kochat, je nějaký obrovský klub, kam se chodí “mladí” bavit. Byl pátek večer, to jsme moc neodhadli, jen co je pravda. Naštěstí umíme anglicky a podařilo se nám vysvětlit, že jsme jen turisti, dáme 5 minut a fotku a jedeme pryč. Organizátoři byli moc fajn, takže jsme zaparkovali a šli se kochat. Toronto má to panoráma fakt krásné a za tu hodinu v zácpě a pak další hodinu v zácpě při cestě z města, to fakt stálo.
K Niagarám jsme dorazili po 20:00, to už jsme měli fakt plný kecky všeho, hlavně Martin, který to všechno hrdinně odřídil. A museli si ještě projít zážitkem s místní takovou poameričtělou kulturou. Protože i na kanadské straně je samozřejmá snaha tady zpeněžit i tu páru, která od vodopádů stoupá, a my jim na to skočili. Respektive… Chtěli jsme být v hotelu, který má krásný výhled, když už jsme tu. Jenže tenhle hotel je fakt obrovský. Což znamená, že v pátek večer se bude chtít ubytovat fakt hromada lidí. A ti stejní lidé přijedou autem. Před vstupem do hotelu je proto banda pomocníků, kteří nabídnou 2 možnosti: buď za 100 dolarů auto přímo v hotelovém parkovišti, nebo za 35 dolarů auto někde dál od hotelu. Konkrétně kilometr nočním městem, nikoliv přes centrum. Naštěstí z tohoto parkoviště jezdí shuttle bus, což jsme netušili a tak nás to mohlo před tím, než jsme vyrazili na kilometr dlouhou cestu se všema kuframa a jídlem, mile překvapit. 100 dolarů platit jsme odmítli.
V noci jsme si užili výhled, i přes hučení, které je asi stejné jako hučení klimatizace. Pohled je to nejen přes den vážně krásný, v noci jsou vodopády nasvícené buď bíle, občas v barvách vlajek – americká část americkou vlajkou a ta větší, kanadská, kanadskou.
