Na jednu stranu jste za to rádi. Za to, že i v Kanadě pochopili, že je dobrý mít u místa, které chce vidět doslova celý svět, dobré služby, zprostředkovat výhled a přístup k památce. V tomhle jsou Kanaďani až moc poameričtělí, zas na druhou stranu, není divu, Niagary si USA a Kanada dělí uprostřed řeky. Američani tedy tentokrát získali tu “horší” stranu, která je mokřejší z páry a z které je horší výhled, zejména proto, že na jedny vodopády nevidíte (stojíte nad nimi) a tu hlavní, největší podkovu, vidíte fakt blbě. Tedy, první rada, kterou jsme dostali už v roce 2012, že z americké strany to nemá cenu, byla pravdivá, konečně jsme si to ověřili.
Ale když se vrátím k začátku, je to potřeba ocenit. Pokud jste ochotni zaplatit hodně peněz, můžete mít hotelový pokoj s výhledem přímo na vodopády. A už jenom záleží, kolik přesně jste do toho ochotni investovat. Pokud opravdu hodně hodně, pak jste i v hotelu, který to má k vodopádům doslova jednu jízdu krátkou lanovkou (nebo kilometr chůze, kterou musíte tak jako obejít takový lesík, ve kterém je ta lanovka, aby mohli vydělávat). Čímž pádem máte možnost vodopády navštívit už hodně brzy ráno a vyhnout se největšímu náporu turistů (což nám bylo vynahrazeno na snídani, kde bylo tolik lidí, že jsme to ještě v životě v žádném hotelu nezažili, byla to v podstatě nepřetržitá fronta). A pokud se pak přes den rozhodnete je navštívit znovu, protože sluníčko (a pak dokonce duha!), nedělá vám to takový problém. Prostě, pokud můžete investovat, máte obrovský zážitek, jeden z nejhezčích v životě.
Vodopády jsou opravdu, ale opravdu krásné a když si odmyslíte všechno, co se s takhle navštěvovaným místem pojí (zejména nával lidí), je to opravdu božská nádhera. Nahoře poměrně mělko, ale vidíte, že ta voda šíleně žene. Vidíte takové malé ostrůvky, u jednoho z nich je vrak, který uvízl s 2 muži v roce 1918 (!!!!) a ještě pořád tam částečně je. Byl to převoz, který se utrhl a pak zachytil, muže zvládli zachránit. Můžete stát hodně blízko hrany. Mimochodem, s tím se pojí zajímavost. Díky erozi se tato hrana posouvala (v podstatě se vytvářela hlubší a hlubší podkova) o zhruba 1 m za rok. Takže před 100 lety byla podkova o zhruba 100 metrů jinde, byla vlastně plošší. Teď mluvím o těch “kanadských” vodopádech, které jsou nejhezčí, ty americké jsou o kus jinde a nejsou tak vysoké. Díky práci na řece nad vodopády, díky tomu, že se energie z vody snaží využít a proto se udělaly takové kaskády zpomalující tok, se tahle eroze zpomalila a dneska ubývá “jen” 30 cm skály ročně. A že je to obrovská skála. U podkovy se můžete podívat tunely na takový balkonek zhruba v půlce vodopádu, pláštěnka je povinná výbava. U amerického vodopádu jsou zase schůdky, kterými můžete jít podél vody – jsou tam taky už 100 let, jen byly obnovované. Historii mají také lodní společnosti nabízející turistům výlety k vodě. Modré lodě jsou americké, červené jsou kanadské. V noci jsou vodopády nasvícené vlajkami, ty americké americkou, kanadské zase kanadskou (jste překvapeni, že).
S tím, jak blízko můžete k vodopádům, se pojí vtipná historka. Jistý turista dostal ránu do hlavy lososem, který z vodopádu vyskočil. Vzal si ho domů. Dočetli jsme se i o historkách, kolik lidí se pokusilo vodopády překonat v sudu. Pár jich i přežilo, evidentně to možné je. Do vody jednou spadla malá dvanáctiletá holčička se sedmiletým bráchou, holčičku lidi stihli před pádem vytáhnout, chlapečka ne. Pád, až na pár odřenin a otlučenin, kupodivu přežil. Jednu zimu vodopády vyschly! A to proto, že se výš na řece udělala ledová zátka, která vodu nepustila dál. To tedy muselo být něco.
