Je to tu. Velký přejezd z japonského venkova do prvního z velkých historických měst na ostrově Honšú, do toho největšího a nejhistoričtějšího, do bývalého hlavního města, města s největší hustotou chrámů na metr čtvereční, města zapsaného v UNESCO, do Kjóta.
Jak už je naším zvykem, přejezd jsme si zpříjemnili zastávkou tam, kde se nám to zrovna líbilo – tentokrát u jezera Biwa, kde to v létě evidentně dost žije, je tu moc hezká pláž, resorty, a hlavně čistá voda.
A pak už nás čekalo jen Kjóto. První den v tomhle městě jsme chtěli věnovat chrámu, který je nejvzdálenější od centra, tzv. Chrámu zlatého pavilonu (japonsky: Kinkakudži). A fotky mluví za všechno, bylo to tam opravdu krásné. Vstup pro 2 za 1000 yenů, sice šíleně moc turistů (i místních, třeba místních studentů), a celé je to udělané v podstatě jako procházka kolem budov, zejména té hlavní, zlaté, ale určitě se to vyplatilo a bylo to jedno z nejkrásnějších míst, kde jsme kdy byli.
Pavilon je dvoupatrová budova. První a druhé patro je zcela pokryto tenkými plátky čistého zlata, což značně zvyšuje hodnotu stavby. Ve Zlatém pavilonu jsou také uchovávány části ostatků Buddhy. Na střeše pavilonu je zlatý „čínský fénix“.
V roce 1950 byl chrám podpálen psychicky nemocným mnichem. Současná stavba je dokonalou replikou z roku 1955.
Zlatý pavilon nicméně není jediná zajímavá budova – zajímavý je celý chrámový komplex tzv. Chrámu jelení zahrady. Klasickou „chrámovou“ budovy obklopuje opravdu krásná zahrada s jezírkem, zlatý pavilon je její součástí, na jedné straně je svah, kde jsou další svatyně a třeba i vyhlídka na hory.
Kjóto a hned několik míst v centru nás čeká pěšky zítra, trávíme na dlouhou dobu zas naposledy dvě noci na jednom místě.
Poznámka pro cestovatele: dnes se podíváme na to, jak se v Japonsku platí mýto na dálnicích. Na začátek je potřeba říct, že na některých dálnicích případně úsecích rychlostních komunikací se musí platit mýto. Systém je takový, že platíte v mýtné bráně (jako v Chorvatsku) jen je to o dost jiný zážitek. Kolikrát si najedete neuvěřitelné stovky metrů jen proto, aby byl před vjezdem na dálnici prostor pro mýtné brány. Máte dvě možnosti. Buď platíte cash/kartou jednorázově (buď automatu nebo na těch frekventovaných silnicích pánovi/dámě v budce) nebo si pořídíte krabičku a kartu tzv. ETC a projíždíte speciálním pruhem, ani nezastavujete, a brána z vaší karty odečte peníze. V půjčovnách aut si ETC můžete za 330 yenů s daní pronajmout, což jsme udělali a denně děkujeme všem místním i nemístním bohům za to, že jsme to udělali, protože projíždíme několika bránami denně. Nejdůležitější není ale pohodlí, ale to, že ušetříte peníze. A klidně to může být 1000 yenů denně, ceny jsou s ETC jiné, než když platíte jednorázově.