Náš 7. den v Japonsku jsme celý věnovali Kjótu, což je dnes 1,5 milionové město s dlouhou historií. Dokonce tak dlouhou, a tak významnou, že za 2. světové války se USA rozhodlo, že to je snad jediné velké japonské město, které nechá bez příležitosti zkusit si jaké to je, když vám na hlavu padají bomby, někdy i ty atomové. Je to bývalé hlavní město, takže tu najdete všechno, co s tím souvisí – třeba Císařský palác. Ale k tomu později.
Nejdříve jsme došli k hradu Nidžó. Ten je tvořen dvěma kruhy opevnění kolem 2 paláců, jeden z nich (ten víc uvnitř, přezdívaný poeticky Vnitřní palác resp. Honmaru) se opravoval, takže všude lešení. Hrad byl postaven v roce 1626 a měl sloužit jako Kjótská rezidence Tokugawských vojenských vládců. V roce 1788 vypukl v Kjótu velký požár, který zničil i dnes opravovaný Vnitřní palác a místo, na kterém stál, zůstalo prázdné až do roku 1862. V roce 1867 byl palác Ninomaru, ten vnější, svědkem prohlášení Tokkugawy Jowinnobua vracejícím moc do rukou císařského dvora. Výjevy z tohoto momentu může návštěvník paláce vidět – palác si můžete po vyznačené cestičce projít, přičemž stavba je udělána tak, že uvnitř (musíte se hlavně zout!) podél vnější zdi je chodba a místnosti vyplňují prostředek resp. vnitřek budov. Místnosti mají typické dveře, které můžete roztáhnout (a kleknout si k tomu), a stěny jsou tvořeny dřevěnými deskami, které jsou pomalované různými výjevy z přírody a zároveň jsou pozlacené. Takže v těch nejdůležitějších místnostech (tzv. První pokoje) máte na stěnách krásné tygry v jejich přirozeném prostředí. V některých místnostech máte i sochy oděné do klasických „krojů“ (tedy kimon) v typickém postoji (resp. Všichni sedí v tureckém sedu), což by tedy mělo znázorňovat důležité historické momenty viz výše. To, jak blízko k vojenskému vládci sedíte, značí vaší důležitost. Jinak je celá kultura tak složitá, že si z výkladu amerického průvodce snad ani nešlo zapamatovat víc.
Kolem obou paláců Hradu jsou opravdu moc krásné zahrady, ale to už jsme měli poledne a začalo nám být vedro. Podél jedné z říček, respektive takového jako potůčku, kolem kterého tady mají vybudovanou takovou pěší zónu pod úrovní silnice, jsme se vydali k Imperial Palace, tedy Císařskému paláci. A tam jsme po nějaké době paření se na poledním slunci i došli, poseděli v parku, ale dovnitř jsme dnes nemohli… a z Paláce tak viděli jen opevnění. Dnes tady byl totiž Aoi Matsuri Festival, což jsme fakt netušili a Google nám neřekl, že bude dnes zavřeno… A tak víc o Paláci, jeho historii a nějaké fotky si můžete přečíst tady: https://shorturl.at/gsCNS
Tenhle výlet nás mrzel, ale spíš po fyzické stránce, protože tenhle palác byl na druhé straně města, než další velká destinace, kterou byl komplex zvaný Kijomizu-dera. Ten stojí na kopci a je to hned několik budov vedle sebe, různých stylů včetně krásných věží. Přesný název tohoto budhistického chrámového komplexu, kde jsme byli, je Otowasan Kijomizudera a je to jedna z nejznámějších památek v Kjótu. Její historie sahá až do roku 798, ale současné budovy byly postaveny v roce 1633. Jméno chrámu je odvozeno od vodopádu, který je uvnitř komplexu (kijoi mizu = čistá voda). Od roku 1994 je chrám spolu s dalšími památkami v Kjótu zapsán v UNESCO.
Hlavní budova chrámu je pozoruhodná svou rozlehlou terasou podpíranou stovkami dřevěných sloupů, která ční nad svahem a nabízí krásný výhled na město. Mimochodem, „skočit z Kijomizu“ v japonštině znamená něco jako „skočit do něčeho po hlavě“ a odkazuje to na pověru, že pokud odtud skočíte a přežijete, splní se vám přání. A tak do bujné vegetace 13 metrů pod terasou v jednom období skočilo až 234 skokanů a jen 85,4 % přežilo… Pod touto budovou se nachází vodopád Otowa-no-taki, což jsou tři proudy vody padající do jezírka. Můžete si do kovového hrníčku nabrat vodu a vypít ji – je to obdoba našich pramenů v lázních u kterých se taky věří, že mají léčebné schopnosti. Ale myslím, že voda v Mariánských lázní jich má trochu víc, než tady místní jezírko…
Komplex obsahuje i další svatyně, jejichž složitými názvy nebudeme zdržovat. Pro dokreslení možná stačí říct, že je to tak oblíbený a navštěvovaný komplex, že tam není k hnutí a turisté jsou doslova všude. Japonští i ti evropští či američtí. Koupit si zde můžete všechno, od příslibu štěstí a celoživotního úspěchu, jen ta pěkná fotka se s tím zástupem lidu dělá dost blbě…
Na cestě zpátky jsme pak krom úpalu a úžehu chytli už jen pěkné posezení u řeky a každý jeden srovnávací drink a lehkou večeři. Sice turistické místo, ale moc fajn!
