Sjette dag

Kautokeino – Kiruna – Abisko národní park – Andenes

Dnes jsme vyrazili s heslem „odsud už jen na jih“ zpět do Švédska přes kousek Finska, prakticky stejnou cestou, kterou jsme vyrazili na naší stíhací jízdu na Nordkapp.
V Kautokeino se nám moc líbilo, je to taková vesnička evidentně zařízena na turistický ruch okolo Aurora Borealis. Na ubytování jsme se seznámili s několik místňáky, kteří se nám svěřili, že ačkoliv „jsou odsud“, nikdy si nezvykli na dlouhé dny, prý taky nemůžou v létě spát, v zimě je to deprese a komáři jsou jejich úhlavní nepřátelé. Divili se, jak dalekou cestu chceme urazit, nicméně jsem se jim svěřila, že právě díky dlouhým dnům nemáme problém řídit třeba do 11 do večera.
Na hranici Norska s Finskem jsme dorazili brzy, cesta utíkala a velmi nás pobavila tato situace: přijíždíte k absolutně prázdnému prostoru hranice Norska a Finska (Suomi). Z budky vychází korpulentní blonďatá paní ve vestě, což v našem autě způsobilo mírnou nejistotu („Máme pasy?“). Nicméně lady to nechalo chladnou, sebrala konev a začala zalévat kytky kolem celnice. I takový může být život na hranicích na Severu, o tom se může Jihu jenom zdát.
Dlouhá cesta ke Kiruně odsýpala bezvadně. Kiruna je nejsevernější švédské město. Mimo to se zde nachází obrovský důl na železnou rudu, díky kterému město prosperuje ale zároveň to taky znamená, že už od roku 2004 se plánuje/organizuje stěhování celého města o 3 kilometry dále.
Mezi Kirunou a hranicemi Švédska s Norskem se nachází národní park Abisko. V něm jsme udělali také krátkou zastávku (krátká procházka a oběd norský uzený losos), nicméně jsme z časových důvodů nevyužili možnosti jít 12km trek (zbytek expedice ho dnes šel) nebo další možnosti vyjet lanovkou nad národní park, je tam i krásná vyhlídka.
Nejkrásnější část naší dnešní cesty byla však na hranicích Švédska s Norskem, resp. kousek za nimi na straně Norska. Konkrétně v místě bitvy o Narvik v roce 1940 (je zde památník). Udělali jsme krásné fotky malebného údolí a protože na velkých kamenech je mnoho „pomníčků“ po jiných cestovatelích v podobě několika kamenů navršených na sobě, postavili jsme si taky svůj a snad se někdy na tohle krásné místo dostaneme a stavba bude ještě stát (zbortí to první sníh, poznámka Martina).
Koupání (svlažení nohou Martina na plážičce fjordu) jsme dali 181 km od cíle naší dnešní dlouhé cesty – Andenes, kousek za Narvikem, kde bylo naposledy ještě teplo. Celý den jsme až trpěli tím, jak nám do očí svítí prudké slunce a praží do auta, čehož jsme kus za Narvikem litovali, protože teplota klesla. Cca 40 km před Andenes to bylo ještě OK, 16 stupňů, ale slunce svítilo a pouze jemný větřík. Ovšem pak se snesla mlha velmi rychle, teplota klesla na 13 stupňů a díky mlze neskutečná zima. V příjemném guest house kousek před Andenes (oblast bývalých kasáren, vypadá to tu otřesně) máme dokonce zapnuté topení. Pan majitel nás vybavil radami jak na velrybí safari, za nímž do Andenes jedeme – pokud jeden den velryby neuvidíme je možnost jít na safari další den, nicméně si musíme dát pozor, protože v mlze nebývají vidět vorvani, takže by nám radil počkat do pondělí ačkoliv bychom mohli vidět menší velryby (ty prý ale nejsou tak úžasné) což by ovšem znamenalo, že už druhou možnost na plejtváky nedostaneme… Je to na zvážení se zbytkem expedice, se kterým se uvidíme zítra ráno na zmíněném safari (patří k němu i muzeum velryb).
Dnes jsme ujeli 779 km a strávili 10,5 hodin jízdou v autě. Zažili jsme teploty od 28 stupňů až po 12 stupňů Celsia. Jsme unavení, ale nadšení z toho, co všechno tady máme možnost vidět.

P.S.: Info od zbytku expedice z jejich návštěvy dolů v Kiruna – denně se zde vytěží a vlakem odveze železa jako 6 Eiffelových věží (cca 60 tisíc tun). Na stěhování města se nespěchá, až některé budovy doslouží, budou již postavené nové jinde a takhle to pomalu přesunou.