„Japonsko byl vždycky můj sen“, říká nám posledních pár měsíců snad úplně každý, komu jsme se s naším plánem navštívit zemi suma svěřili. No, náš taky, a velký. Dokonce jsme měli už i letenky. Ale přišel covid a na 2 roky (zdravíme pana Prymulu!) byla s nějakým větším cestováním prostě smůla. Ale teď jsme se konečně odhodlali a celou tu velkou cestu naplánovali.
Vlastně nám poprvé došlo, jak jsme byli rozmazlení angličtinou a zeměmi, ve kterých se anglicky bez problémů domluvíte. Tady ne. Nelze s tím počítat prakticky nikde, takže i to plánování je najednou složitější: nestačí někam dojet, ubytovat se a další cestu řešit podle počasí. Protože si taky nemusíte dobře zjistit kam jet, jaké jsou otevírací hodiny, co to tam kde stojí… No prostě, najednou je to všechno o dost složitější.
Chtěli jsme Japonsko procestovat celé a podle plánu toho uvidíme fakt hodně – z Tokia na západ, potom na jih až dolů na nejjižnější z těch větších ostrovů, které Japonsko tvoří. Skončíme ve městě Fukuoka odkud pojedeme zpět do Tokia, kde strávíme posledních pár dní. Celá cesta obsahuje spoustu míst, které jinde neuvidíte – rýžová políčka, čajové plantáže, ale i hezké pobřeží s majákem, soutěsku s vodopády, kterou si projedeme na loďce. Samozřejmě pak ta turistická místa – chrámy, chrámy a zase chrámy, japonskou bránu stojící v moři, Hirošimu, Osaku, Kjóto.
Letadlo přiletělo z Mnichova do Tokia v 8 hodin ráno. Sedmihodinový posun oproti našemu evropskému času způsobil, že jsme měli 1 hodinu v noci, čekaly nás ale důležité aktivity: 1) vyměnit si peníze, protože byť se zdálky Japonsko zdá jako superpokroková země, pořád tu mají rádi peníze. Je to součást jejich kultury a tak nějak nelze předpokládat, že všude bude fungovat Mastercard nebo Visa (kterou jsme si museli před cestou pro jistotu zařídit). 2) vyzvednout pronajatý wifi router. Naštěstí jsou Japonci země cedulek, a tak když se člověk drží pokynů, které dostane, není to tak těžký. Sice přepážku před zhruba týdnem přestěhovali, ale na letišti jsou všichni moc ochotní a s angličtinou se snaží, takže ani to nebyl problém. Router funguje a jsme rádi, že ho máme – máme tak internet všude s sebou a pomáhá to překonávat jazykovou bariéru prakticky neustále. No a 3) auto. I to jsme vyřešili. Národ cedulek ukázal fotky cesty, kterou se máme v rámci letiště dát, vyzvedli nás, dovezli do půjčovny a… pronajali menší auto, než jsme si objednali. Na druhou stranu, je to hybrid a tak vedle hysterické scény webu rentalcars.com, kterou nyní předvádíme přes maily, šetříme na benzinu.
Ještě jednu věc jsem zapomněla. A to letiště. Je sice fajn, že máme bezvízový styk, přes to si Japonsko ponechává něco ze starých dobrých časů a nutí turisty vyplňovat papírky s účelem pobytu a adresou hotelu, kde se budou zdržovat. A pak vyplnit další papír ohledně cla. Vše jde udělat i online, ne všem se to ale podaří a tak ti, kterým ne, stráví vyplňováním nikoliv čas v letadle, ale čas na letišti. Což je takové… zvláštní, co si bude.
Když už jsme konečně měli všechno vyřízené, auto naložené našimi kufry, bylo 11 hodin dopoledne a byl čas opustit Tokio a najít i nějaký zdroj potravy. V plánu bylo jet k hoře Fuji, pod kterou jsme měli strávit první dvě noci. Měli jsme obrovské štěstí, ten plán nám totiž nejen klapl, ale dokonce se i povedlo počasí, takže první piknik u jezera pod horou Fuji, který ještě doma vypadal jako plán „kdyby to klaplo“ se vyvedl náramně. Porazili jsme i spánek a mohli se po procházce jet ubytovat.
Okolí Fuji je totiž plné resortů, kde evidentně Japonci tráví léto. Jezero, kde jsme byli my, se jmenuje Yamanako a není výjimkou, v okolí je krásně upravený park, dá se půjčit kolo, celkově z toho místa sálá velká pohoda.

Pár poznámek ze života s Japonci: v supermarketech mají tak obrovský výběr všeho možného (bohužel teda popsaného japonskými znaky, takže víme často prd o co jde), že jsme to v životě neviděli. Všechno je balené zvlášť v něčem plastovém, což teda moc dobrá zpráva pro naši planetu není. Do košíků se nemusí dávat mince, asi se tady stejně jako na Zélandu nekrade. Po zaplacení vám prodavačka všechno naskládá zpět do košíku a vy se vydáte k nedalekým stolečkům, kde jsou k dispozici zadarmo mikrotenové sáčky, do kterých si některé věci můžete ještě zabalit, a taky staré krabice, které si můžete zdarma vzít a svůj nákup v nich odnést. Geniální. Všude rozestupy, nikdo není kontaktní, nikdo není nahlas, vše je až extrémně čisté.
Druhý den nás čekají čajové plantáže včetně nákupu jednoho z nejlépe hodnocených čajů a tam prý neumí anglicky ani slovo, tak se těšíme na dobrodružství 🙂
Sayonara!
