Andenes
Nastal dlouho očekávaný den Velrybího safari, na které jsme se neskutečně těšili. Jak jsem již včera psala, náš domácí, norský mořský vlk s dlouhými šedými vlasy a pronikavýma očima nám dal tisíc plus jedna dobrých rad. Tak předně, včera večer nám vysvětloval jaké velryby tu vůbec jsou vidět (více druhů, mezi nimi i kosatky, na které se těšil Martin). A že jedinečné to tady není v tom, že se vidí velryba (tzv. pilot whales jsou prý sice super), ale že je tu k vidění i vorvaň obrovský, což je opravdu velmi vyjímečná záležitost, dle info na internetu jsou takhle k vidění pouze tady a na Novém Zélandu. A radil nám, že když je mlha tak se za vorvaněm nejezdí ale jede se pouze za pilot whales. Zároveň ale společnost umožňuje vrácení peněz nebo využití jiné výpravy za velrybami (třeba o den později) pokud neuvidíte vůbec žádnou, ovšem ne pokud vidíte pilot whales (které vidíte vždy protože celé hejno tu má teritorium) ale nevidíte vorvaně. Takže říkal, že pokud bude převládat sobotní mlha, máme počkat a jet až v pondělí. Nicméně jsme ráno vstali a pan domácí hlásil změnu. Sice bylo pod mrakem, ale bylo velmi klidné moře. Mořský vlk, ačkoliv je půl kilometru od moře, evidentně zná a ví, takže říkal ať dnes jedeme, že vorvaně uvidíme.
Na místě safari je velké muzeum, kde jsme absolvovali hodinovou prohlídku, viděli jsme kostru vorvaně, byli jsme poučení o echolokaci, o tom co velryby žerou, jak se chovají a o ekologii. Zajímavá informace byla ta, že vorvani mají prý ocasy jako otisky prstu (různě vykouslé), takže někteří zde se objevující mají své jméno, slečna průvodkyně jmenovala například Glenna. Jsou to všechny samci v místních vodách protože samičky „bydlí“ nad Afrikou a samci sem migrují za potravou, tedy aspoň si to vědci myslí, že ta migrace takhle funguje. Glenn je tu prý pozorován již od 90. let a neví se, zda tu zůstává na stálo. Tedy, takhle mi to aspoň řekla slečna průvodkyně, mořská vlčice, která plynule přecházela z angličtiny do francouzštiny, zpět do rodné norštiny a prý se „učí“ německy (což znamená, že má znalosti větší než celá naše expedice dohromady).
Po muzeu jsme šli na loď. Dostali jsme dokonce prášky, kdyby nám bylo špatně, ale vlny nebyly (jeden před lodí, druhý jsme si měli vzít kdyby se nám špatně udělalo, prášek obsahoval pepř a zázvor, takže ryze přírodní záležitost).
Na lodi jako první zahlédl skupinku pilot whales Martin. Bylo to hejno i s mláďaty, dnes plující velmi blízko břehu. Loď se kolem hejna chvilku točila, měly jsme krásné výhledy, otázka je, zda bylo opravdu třeba velryby takhle nahánět, já si ale myslím, že jsme nemohli čekat nic jiného od velrybího safari, no, snad to těmto krásným zvířatům doopravdy neubližuje. Poté jsme doufali ve vorvaně, byli bychom mírně zklamáni a opravdu, štěstí nám přálo.
Jednalo se o to vorvaně „naposlouchat“ což v praxi znamená, že kapitán si vezme sluchátka kterými slyší zvuky velryby vydávané při echolokaci, takové jako klepání. Podle těch zvuků se snaží velrybu najít. A opravdu, podařilo se.
Vorvaň se vynoří vždy na cca 9 minut aby nabral vzduch, pluje si na hladině a vyfukuje vodotrysk. Poté se tak jako zlomí a jde dolů (posádka zařve „Diving“) a to je ta chvíle na kterou všichni čekáme: velryba jak se prudce zlomí a potápí do hloubky (až 2km), zvedne svůj charakteristický ocas. Je to vážně nádhera. Poprvé jsme to viděli když jsme se k velrybě přibliživali, tedy na dálku, později hned dvakrát z velké blízkosti, pluli jsme podél ní (a té velrybě jsme byli dost ukradení) a byla to fakt paráda. Velryba zůstane ponořena v průměru 35 minut (někdy 20, někdy ale taky 55), mezitím dával kapitán možnosti si ji ze sluchátek poslechnout (echolokací loví).
Později jsme se dozvěděli od Mořského vlka, že to on velrybu viděl od domu (!) a upozornil telefonem na to, kam má s námi kapitán jet! Podezíráme ho, že je to buď kapitán nebo bývalý lovec velryb, ví o nich první poslední a o velrybím safari také, resp. o té společnosti a o těch výletech, no prostě zajímavý člověk.
Andenes je malé městečko, které žije opravdu jen z velryb a kde je v neděli vše zavřené, což byla škoda, ale naše zásoby jídla z domova jsou železnější než ruda z Kiruny, takže jsme neumřeli a po dnešním velkém zážitku a následném mírném odpočinku od polykání kilometrů nás čeká opět dlouhá cesta prakticky přes celé ostrovy Lofoty. Náčelník a spol se vydali napřed hledat místo na noc, kde nebude tak vlhké a studené počasí, aby mohli stále spát v divočině.